To zní samozřejmě jako klišé, ale upřímně řečeno – na omletých pravdách něco bude. Zatímco do vztahu s dětmi investujeme hodně času a energie a snažíme se být alespoň dost dobrými rodiči, partnerský vztah se v rodinách s malými dětmi stává odstrkávanou popelkou.

V náročném terénu slaďování práce a rodiny je však těžké vyvážit vlastní potřeby s potřebami ostatních a je normální, že oba partneři zároveň cítí, že se musí uskromňovat kvůli potřebám toho druhého. Partnerský vztah v rodině zkrátka dá spoustu práce. Rodiče proto často dostávají radu, aby spolu mluvili o tom, jak se cítí a co potřebují. Kromě nastavení zdravé komunikace kolem sdílení rodinných povinností a vyhrazení si času na své potřeby je ale dobré dívat se i na to, co potřebuje váš vztah.

Co můžete (ne)dělat, pokud vztah zkrachoval

Přes veškeré úsilí se ale stává, že je partnerský vztah příliš náročný, než aby se v něm dalo existovat. Pokud jste vyčerpali možnosti, jak situaci zlepšit, je čas mluvit o tom, jak se slušně rozejít.

Rozchod nebo rozvod neznamená jen domluvit se, kdo si co odnese a s kým budou bydlet děti.

Za ta léta společného života dobře víte, jak druhého rozesmát, ale i jak mu ublížit. A jedna z nejtěžších věcí, kterou rozcházející se rodiče potřebují udělat, je naučit se nezraňovat. Cítit se sám zraněný (nebo zraněná), když vás opouští někdo, s kým jste chtěli strávit zbytek života, je přitom nanejvýš přirozené. Zrada, bezmoc, vztek, lítost, beznaděj ve vás víří a bodají. A něco ve vás chce, aby tomu druhému bylo taky tak mizerně.

Je pravděpodobné, že oba až po uši vězíte ve svých emocích, a ty bývají velmi silné. Očekávatelná je zlost, která nám pomáhá maskovat a zvládnout lítost a smutek. Rozpad vztahu, jehož součástí jsou děti, si také spojujeme se selháním, které budí otázku po zavinění – a to hledáme obvykle u partnera či partnerky, nikoli u sebe. Mobilizujeme pak spoustu energie, abychom to prokázali nejen sobě, ale i všem ostatním: soudu, úřednicím OSPOD, rodině i známým. Vytváří se tak bludný kruh obviňování, kdy často nevidíme děti, ale hlavně sami sebe. Výsledkem je vleklé rozvodové a opatrovnické řízení, dlouhodobé komunikační potíže a zřetelné dopady na pohodu dětí, které v neúplné rodině pak vyrůstají.

Hledat způsob, jak fungovat po rozvodu, je trochu jako když znepřátelené země hledají novou společnou hranici a smlouvy o spolupráci. Stačí málo – vyzývavý pohled, výhrůžka, kámen kopnutý špatným směrem – a lítají nože a padají bomby. Nejvíc to odnesou ti, co za nic nemůžou – vaše děti.

Postarejte se proto nejprve o své emoce, aby vám nestály v cestě

při společném hledání toho, jak spolu dál fungovat jako rodiče i v nové rodinné konstelaci. Jít s kamarádem nebo kamarádkou na pivo či víno je v určité fázi fajn, ale rozhodně nejdřív oslovte psycholožku či psychologa nebo zkušeného psychoterapeuta či psychoterapeutku. Ti vás nejen vyslechnou a vyjádří vám pochopení a přijetí (podobně jako kamarád či kamarádka), ale navíc vás budou jemně směrovat k větší objektivitě a neutralitě vůči vašemu partnerovi či partnerce. Pomůžou vám také „truchlit“ nad koncem vztahu a hledat cesty, jak dál. To všechno vám dá sílu, abyste při komunikaci s tím druhým neztráceli nervy.

Než oslovíte advokáta či advokátku, dejte šanci mediaci. Jde o provázený proces hledání společného řešení a dohody. V případě rozchodu může řešit nastavení péče o děti, způsoby předávání informací o nich i nastavení výživného a dalších majetkových poměrů. Na rozdíl od psychologického poradenství, které lze získat i zdarma v každém okresním městě, bývá mediace placená služba. Peníze do ní investované se ale vyplatí, protože uzavřenou dohodu vnímají pak oba účastníci jako férovou a dodržují ji. Rozchod přece neznamená, že se s tím druhým už nemusíte bavit. Protože spolu máte děti, které máte oba rádi, mluvit spolu dál musíte – jde jen o to, jak.

Kromě toho, že si řeknete o pomoc, můžete ještě hodně udělat vy sami. Odvést myšlenky jinam vám mohou pomoci vaše zájmy. Vaše tělo je taky důležité a je dobré se o něj starat – choďte včas spát a jezte to, co vám prospívá. Když se postaráte o svou psychickou i fyzickou kondici a budete se držet následujících doporučení, jste na nejlepší cestě k tomu, abyste se vyvarovali nejhorších komunikačních faulů a útoků.

Jak udržet klid zbraní a dospět až k mírové smlouvě

• Pečlivě ochraňujte svůj klid, potřebujete ho pro neutralitu a udržení klidného tónu hlasu. Pokud se komunikační situace vyhrocuje, stopněte ji, než jeden z vás vybouchne: „Vidím, že je teď pro tebe důležité tohle probrat, ztrácím ale nervy a nerad bych ti řekl něco, co by mě pak mrzelo. Můžeme to teď přerušit a pokračovat třeba za hodinu?“
• Prostředí, kde komunikujete, hraje taky roli. Ve vašem domě jsou možná místa, která vyloženě svádí k hádání – kuchyň nebo ložnice. Některé důležité diskuze se vám možná lépe povedou v kavárně nebo v pracovně mediátora či psychologa.
• Zaměřte se na přítomnost a budoucnost. Co se stalo, stalo se. Znovu to otevírat nikomu nepomůže.
• Mluvte za sebe, ne za dítě. Neříkejte: „Adam by tě potřeboval víc vidět.“ Řekněte: „Rád/a bych, aby ses s Adamem vídal/a častěji.“
• S tím souvisí i to, abyste nemluvili o tom, co vám vadí, ale říkali to, co byste si přáli, aby se stalo. A už vůbec nepodsouvejte tomu druhému špatné úmysly. Jakou reakci asi vyvoláte, když řeknete: „Jsi hrozný otec/hrozná matka, že se s Adamem teď vůbec nechceš vídat,“ jakou reakci to asi vyvolá? Ve výchově i krizové komunikaci platí, že naše slova se jako kouzlem změní ve skutečnost.
• Zvažte, zda je potřeba reagovat na každou zprávu. Někdy je za ní frustrace a zbytečná provokace.
• Sociální sítě nejsou dobré fórum pro ventilaci pocitů a toho, co se děje mezi vámi dvěma.
• Je možné, že se vaše komunikace na dlouhou dobu omezí jen na věcnou a relativně chladnou výměnu organizačních informací. Jakkoli naštvaní jste na toho druhého, on/ona se zřejmě taky potýká s těžkými emocemi. Pro další soužití je fajn se občas zeptat, jak se mu/jí vlastně teď daří a/nebo zda nepotřebuje s něčím pomoct. A nezapomeňte se omluvit, pokud něco neklapne nebo nevyzní tak, jak jste čekali.

Ještě pár doporučení na závěr

Chcete‐li se postarat o duševní pohodu dětí, jste na tom tak trochu jako pasažér letadla, ve kterém klesá tlak. Základním pravidlem je nasadit kyslíkovou masku nejdříve sobě, pak teprve dítěti. Doporučení tedy zní: Postarejte se nejdřív o svou vlastní duševní pohodu. A jestli vám zaleží na vašich dětech, tak myslete i na to, že pokud se bude mít váš bývalý partner či partnerka dobře, tak se i vaše společné děti budou mít u něho či u ní dobře.

Užitečné odkazy

• www.rodinanekonci.cz – bezplatný program Aperia pro rozcházející se rodiče a jejich děti
• www.zustavamerodici.cz – stránky Aperia pro rozcházející se a rozvádějící se rodiče
• www.pravonarodice.cz – stránky spolku Cochem.cz
• www.amcr.cz – Asociace mediátorů České republiky