Co bylo, to už je pryč… Nebo ne?

Na první pohled se zdá, že je to naprostá samozřejmost a toto téma snad ani není třeba zmiňovat. Vždyť já jsem ten dobrý, a pokud se něco hatí, je na vině můj bývalý partner či partnerka. A to je právě nastavení, které může podvědomě pronikat do vzájemné komunikace.

To, že jeden partner (z pohledu toho druhého) ubližoval anebo druhého partnera opustil, je důvodem k vnitřní bolesti, ale pokud nejsme schopni se od tohoto oprostit ve vzájemné komunikaci, vzniká velký problém s přímými důsledky pro dítě. Dítě se ocitá mezi mlýnskými kameny.

Taková komunikace nemusí být jen otevřeně agresivní (urážky, osočování), ale také pasivně agresivní (například partnerovi něco „zapomenu“ říct, odpovídám naschvál opožděně nebo vůbec atd.) nebo může přecházet do komunikace, která by se v transakční analýze dala nazvat dítě – rodič nebo dítě – dítě (tedy když spolu rodiče komunikují nezrale, pomocí různých náznaků, rýpanců, poučování, podlézavosti a podobně).

Můj způsob komunikace je OK… Nebo ne?

Je snadné vidět komunikační chyby u druhého, ale u sebe to vyžaduje velkou dávku upřímnosti k sobě samému. Většina rodičů, s nimiž psychologové mluví a jsou přímými svědky jejich vzájemné nezdravé komunikace, u sebe chybu nevidí a jsou přesvědčeni, že komunikují úplně „normálně“.

Stojí to někdy velké vnitřní úsilí vycházet s bývalým partnerem či bývalou partnerkou. Ve hře je mnoho zranění, smutku, vzteku, strachu, křivd. Je přirozené po bouřlivém rozchodu cítit všemožné emoce a toužit třeba po tom, aby se osobě, která nám z našeho pohledu ublížila, dařilo co nejhůře. A tyto pocity může cítit i zralá osobnost, dobrý člověk. Ale takový člověk by s nimi také měl pracovat.

Nikdy, opravdu nikdy, bychom tyto emoce, jež se týkají pouze vztahu jednoho rodiče k druhému, který není přítomen, neměli ventilovat před dětmi! A to ani tehdy, pokud stojí někde opodál. Děti mají dobré uši a emoce nasávají jako houby. A opět jsme v situaci, kdy je dítě mezi mlýnskými kameny.

Pracovat na sobě je fuška…

Co mohu se sebou dělat? Hledat v sobě samém funkční komunikační mechanismy a připouštět si všechny emoce ve hře. Najít si , kde mohu vypustit své démony a křivdy – například na kávě s kamarádkou, kde mohu říct, že můj bývalý je ten největší haj... na světě, nebo s kamarády u ohně na pánské jízdě. Můžu se vykřičet u šamanského bubnování nebo začít chodit na box. Můžu chodit na psychoterapii. Nebo číst seberozvojové knihy.

Rodiče jsou tu pro děti

Přirozená potřeba malého dítěte je, aby ho milovali oba rodiče. Nezávisle na tom, který je horší a který lepší. Pochopitelná potřeba traumatizovaného nezralého, narcistického nebo psychopatického rodiče je, aby dítě mělo rádo jeho, dobrého rodiče, a nemělo tolik rádo toho druhého, špatného rodiče. Jenže dospělý má povinnost nadřadit psychické zdraví dítěte nad svoje poškozující, ač pochopitelné, reakce.

Pokud zvládneme ovládnout své reakce a zpracovat svá traumata, možná na chvíli nebudeme vítězi závodu o nejmilovanějšího rodiče, ale získáme mnohem více. Děti se učí příkladem, uvidí, jak na sobě může dospělý pracovat, i když si to třeba dlouhá léta nebude uvědomovat, zvláště, je-li ještě malé. Dítě nebude mít psychické potíže způsobené rozdrcením mezi mlýnskými kameny. Dokonce je jistá šance, že si dítě jednou uvědomí, kolik jste jako rodiče pro něj udělali snahou o klidnou komunikaci, a bude se snažit jednou o to samé a bude předávat duševní zdraví do dalších generací. Už bude vědět, co má dělat, ne jen to, co nechce, aby jeho děti zažily.

Výchova a komunikace se střídavými úspěchy

Zvláště důležité je mistrně zvládnout komunikaci ve sdílené péči. Pokud nefunguje, a je irelevantní, na čí straně je vina, nemůže společná péče dobře fungovat. Dopad je zde i na praktické záležitosti, které dítěti komplikují život. Například tím, že nemá do školy to, co bylo zadáno minulý týden. Nemá všechny věci, které potřebuje. Je psychicky rozhozené po vystřídání.

Ve sdílené péči je také důležité sladit výchovné styly. Je zde zásadní rozdíl oproti tomu, kdy dítě jezdí za druhým rodičem jen jednou za dva týdny na víkend a kdy je v podstatě jedno, jakým životním stylem tam spolu dítě s rodičem funguje (pokud nejde o zdravotní stránku jako potravinové alergie apod.). Může u druhého rodiče pít sladké? Nemá tam žádné povinnosti? Samozřejmě, takový rodič bude za krále a dítě může občas vytáhnout argument, že je tento rodič „lepší“, a druhému rodiči vytknout, že ho „nutí pořád něco dělat“. Je to k vzteku, ale dá se s tím pracovat. Po pár dnech se chování a výkon ve škole u dítěte stabilizuje a za dva týdny přijde znovu na pár dní výkyv v celkovém nastavení dítěte. Ovšem pokud se toto děje v pravidelných rovnoměrných cyklech, je to zásadní problém.

Nepřiměřeně náročné změny jsou pro dítě prokazatelně poškozující. Proto by rodiče měli pracovat na tom, aby se komunikační nebo výchovný styl co nejvíce sjednotil. S tímto může pomoci psychoterapeut/ka, mediátor/ka, nebo pokud se situace týká výkonu či chování ve škole, tak šikovný školní psycholog či psycholožka. Nebojte se takovou pomoc využívat, člověku se do toho zpočátku nechce, ale jde přece o vaše dítě. Je to ten největší dar, který mu můžete dát. Nadhled, vzor psychické odolnosti a klidu, nelpění na všech svých představách. Děti se totiž učí nápodobou. A pokud se nikam neposunete, tak je na pořadu dne střídání péče přehodnotit.

Pokud nefunguje ani vaše vzájemná komunikace, zvažte, zda je pro vás střídání péče vhodné. Ano, vy máte svá práva a máte plné právo na to vídat a vychovávat své dítě stejně jako druhý rodič. Na prvním místě je ale to, co je nejlepší pro dítě. Časté myšlenky, které přicházejí na mysl, říkají: „Péči a výchovu lépe zvládám já.“ Či: „Já jsem lepší rodič.“ Ale realita je, že nejlepší pro dítě je nebýt obětí vzájemných sporů.

Druhého člověka bohužel neovlivníme a z patologicky komunikujícího protějšku lepšího člověka neuděláme. Ale můžeme mistrně zvládnout svoji asertivní, funkční, důstojnou a klidnou komunikaci, nastavit si zdravé hranice. A tím buďto celkově zlepšit úroveň komunikace, nebo pro to alespoň udělat maximum. To, že druhý partner jedná dětinsky, agresivně nebo jinak patologicky, není omluvou pro žádnou vlastní dětinskou, agresivní nebo jakkoliv jinak patologickou komunikaci nebo chování.

Moudro místo závěru

Vítěz není ten, kdo vyhraje dítě, jak se můžeme poučit z příběhu krále Šalamouna, ale ten, který dítě ochraňuje.