Stop fyzickým trestům

Od 1. ledna 2026 začala platit novela občanského zákoníku zejména v části rodinného práva, která výrazněji chrání děti v oblasti výchovy. Nově zákon stanoví, že výchova má probíhat bez tělesných trestů, duševního strádání a jiných ponižujících forem zacházení.

Rodiče se tedy musí obejít zejména bez tělesných trestů. Jde ale vůbec vychovávat bez plácnutí na zadek? Co když nebudeme dost přísní, nevychováme sněhové vločky? Budeme mít autoritu?

Nebojte se, tvrdá výchova se přeceňuje. Dítě potřebuje hranice a potřebuje bezpečné prostředí. Tělesné tresty ale budí strach a jsou pro děti ponižující, což se vylučuje s bezpečným prostředím.

Plesknout dítě v situaci, když začne křičet a dupat, protože mu někdo vzal hračku, ho pojmenovat a zpracovat emoci nenaučí, naučí ho se bát emoci vyjádřit. Takové dítě bude nejspíš působit jako hodné, ale pravděpodobně se jeho emoce projeví jinde – třeba ve skryté šikaně slabších nebo i v sebepoškozování či v totálním popření vlastních emocí.

Jak tedy nastavit hranice bez tělesných a psychických trestů?

Srozumitelná pravidla

„Někdy na mě rodiče půl hodiny křičeli, ani jsem nevěděl proč.“

Nejen děti, ale i my dospělí potřebujeme pravidla. Například pravidelně vstáváme do práce, čistíme si dvakrát denně zuby, silnici přecházíme na přechodu, za nákup zaplatíme. Pravidla nám pomáhají přežít a žít v sociálním společenství.

Společnost pravidla spoluutváří (někde se tolerují pozdní příchody, jinde je to závažný poklesek). Některá pravidla jsou interní (každá rodina je má jinak), některá jsou psaná, jiná vychází ze zvyklostí. I dospělý člověk se v nich může mít problém vyznat. Bohužel děti často zcela neznají či skutečně nechápou pravidla, která po nich žádají nejprve rodiče, potom školka, škola, kulturní instituce, dopravní prostředky atd.

Nezapomínejme si ověřovat, zda děti zcela rozumí tomu, co po nich vyžadujeme. Mnohdy máme pocit, že je něco samozřejmost, ale děti si to plně uvědomovat nemusí. Často pomůže jasné pojmenování, někdy je potřeba další důsledné opakování.

Nejdříve děti nechápou, proč by měly jakákoliv pravidla dodržovat, pak je dodržují, aby se rodiče nezlobili, poté, protože chtějí udělat rodičům radost a být tak v jejich očích hodné. Takových fází je více a naším cílem je děti učit uvědomovat si skutečné důvody dodržování pravidel – totiž že je dodržují kvůli sobě a že hranice jsou prospěšné, abychom si vzájemně neubližovali.

Vydržte! Říká se, že když člověk něco udělá jednadvacetkrát za sebou, zafixuje si to. Když si děti tedy na naši žádost jednadvacetkrát za sebou odnesou talíř, nejspíš už to udělají i po dvaadvacáté.

Konzistence

„Když má máma fajn náladu můžu jít spát v deset, jindy se zlobí, že nejsem v devět v posteli.“

Neopomenutelný bod celého procesu výchovy – když už dítě rozumí pravidlům, je zásadní, aby tato pravidla skutečně platila. Nejlépe zpočátku velmi pevně, později jde i připustit určité výjimky (když jdeme na oslavu, je možné zůstat déle vzhůru). Když je ale výjimka příliš častá, není to výjimka, je to chaos a chaos škodí duševní stabilitě. Nestabilní dítě pak nezvládá dodržovat pravidla a vzniká začarovaný kruh.

Porozumění v rámci možností

„Děda říkával, že jedna facka je lepší než dlouhé vysvětlování.“

Tak jako přemýšlení je složitější než bezmyšlenkovité poslechnutí rozkazu, tak také něco vysvětlit stojí více námahy, než jen dítě uhodit. Mnoho lidí nevzpomíná na „vysvětlování“ v dětství moc hezky, ale bývá to proto, že nešlo o krátké logické vysvětlení, ale dlouhé autoritativní nebo emotivní poučování, někdy s prvky manipulace, ponižování, citového vydírání. Často rodiče sklouzávali k výčtu trestů a srovnávání s ostatními, než že by popisovali přirozené důsledky nevhodného chování. Jednoduše – nemluvili k věci.

Pro některá vysvětlení děti ještě nemusí být v jistém věku zralé (nebo na ně jejich intelekt nestačí z jiného důvodu) a je potřeba tomu vysvětlení přizpůsobit. V nejrannějším batolecím období stačí dítěti sdělovat: to se dělá a to se nedělá, ten je hodný a ten je zlobivý. Děti se učí napodobováním a rozumí „odměně“ a „trestu“ v podobě úsměvu či projevu negativní emoce blízké osoby.

S tím, jak se rozvíjí jazyk, můžeme začít vysvětlovat. Co to znamená bezpečí, hygiena, bolest, ohleduplnost, ubližování druhému a tak dále. Nebo například to, proč se před lidmi nešťouráme v nose. Potom je na naší šikovnosti, jak umíme vysvětlovat. Jinak zní: „Protože to dělají čuňata.“ A jinak: „Dotykem špinavých prstů se roznáší bacily. Ostatní se tě pak mohou štítit. Chceš pomoct vychytat systém, abys u sebe vždy měl kapesníček?“

Je třeba si být vědom, že dokud si dítě nezafixuje jednoduchá pravidla, nemůžeme po něm chtít složitější. Bylo by to jako chtít po dítěti z hudební přípravky, aby zahrálo jako Paganini.

Klid

„Když přijdu do dětského pokoje a vidím tam hrozný nepořádek, musím si v duchu počítat do deseti, abych nezačala na děti křičet.“

Důležité je v tomto složitém procesu učení zachovat klid. Vyžaduje to trpělivost a umění předcházet frustraci. Když totiž frustraci vypustíme na dítě, bude se soustředit na naši emoci více než na to, co od něj ve skutečnosti potřebujeme. Naopak trpělivé a konzistentní nastavování hranic i přijímání toho, že si je dítě testuje, nás s dítětem sblíží a dá mu ten nejlepší vzor pro život – naživo mohou sledovat naši stabilitu a odolnost (resilienci). A děti se učí především nápodobou.

Shrnutí

Tělesné tresty nezlepšují chování – ve všech kvalitních studiích se ukazuje, že děti nejsou poslušnější dlouhodobě. Tělesné tresty zvyšují úzkost, agresi, problémy s emocemi a vedou k nižší důvěře k rodiči.

Proč rodiče tak často tělesné tresty používali? Jednak proto, že mají krátkodobý jasný efekt, a tak působí účinně. Ale hlavně se rodiči bouchnutím uleví a tím si mozek zafixuje agrese – úleva a má tendenci chování opakovat.

Náhradou tělesných trestů nikdy nesmí být psychický teror, ten je ještě horší. Ani křik, který je traumatizující a nejvíce snižuje autoritu. Naopak nejlepší náhradou za tělesné tresty je naslouchání motivům dítěte, důslednost (čili přísnost), čitelnost, umění pojmenovat, co se skutečně děje a psychická odolnost (klid). Důležitá je práce s přirozenými důsledky, ne tresty. Tedy: rozliješ – utřeš, místo rozliješ – dostaneš.

Vychovávat bez tělesných trestů je náročnější, ale pomáhá nám učit se práci s vlastními emocemi a efektivnější komunikaci. To nám může pomáhat v následujícím pracovním nebo partnerském životě a cítit se lépe uvnitř sebe. Růst a být na sebe hrdý.

Literatura

• Klidná výchova, Daniel J. Siegel, Tina Payneová-Brysonová
• Výbušné dítě: Jak vychovávat dítě, které se snadno naštve, Ross W. Greene
• Nebuď p*ča aneb Jak (ne)pracovat s dětmi, Tomáš Morávek
• Vychováváme děti a rosteme s nimi, Naomi Aldort
• Wang, Z., Liu, Q., Ding, Z. & Qi, D. (2025). Family strains and online gains: Longitudinal relationship between harsh parenting and problematic internet use via relative deprivation and online basic psychological need satisfaction. Cyberpsychology: Journal of Psychosocial Research on Cyberspace, 19(5), Article 5. https://doi.org/10.5817/CP2025-5-5