www.aperio.cz

Podolí už nikdy aneb "Měly jsme jiné priority" 20.08.2011 18:20

Podolí: rizikové odd. P3 – děs, porodní sál P4 – samá sluníčka, odd. šestinedělí P2 – hrůza, červenec 2011.
Přistoupila jsem na vyvolání porodu před termínem vypočteným samotnými gynekology, protože jsem si včas nezjistila, co by obnášelo souhlas s indukcí, s kterou nesouhlasím, nepodepsat, a prostě odejít. Jinak na předporodních kurzech a z literatury jsem si o spontánních porodech zjistila téměř vše. To jsem ale nepotřebovala. Na porodní sál jsem přešla po 28 hodinách z P3, po dvou prostaglandinech, kdy mi řekli, že jsem otevřená na pět centimetrů a mám hezky rozjeté kontrakce. To mi bylo divné, byť prvorodička, měla jsem za to, že rozjeté kontrakce vypadají jinak. To mi potvrdila i PA na P4 větou „Až se na nás paní přestane usmívat, dáme se do práce“. Slabé kontrakce, které jsem měla, otevíraly pouze pánevní dno, které jsem po všech cvičeních a relaxacích měla povolené tak, že by jím prošlo slůně i s roztaženýma ušima, a jednu žákyňku to vedlo k přesvědčení, že do 5 minut porodím, a podle toho mě povzbuzovala. Po 30 hodinách na porodním sále gynekoložka konstatovala, že jsem stále otevřená na 2 cm, tak, jak jsem přišla z P3, a to po klystýru, protržení vaku plodových blan a po nejnižší dávce oxytocinu. Pochopila jsem, že tohle nikam nevede, a požádala o císařský řez. Prý k němu musí být důvod, a že se zeptají hlavního lékaře, a do 20 min. mi dají vědět. Deset minut nato vběhla do dveří PA s holítkem v ruce a začala mě za poněkud nemotorné asistence tatínka připravovat na „malý operační zákrok“. Pokud jde o porodní sál (tedy, spíše luxusní porodní garsonku) a personál, vše bylo úžasné, i ta PA, která v jedné chvilce dala najevo, co si myslí o porodních plánech, ale i ona mi vycházela maximálně vstříc. Při císaři působil úžasný anesteziolog, dítě mi ukázali hned po vytažení (byl to takový modrý marťánek), a pak mi ho položili na hruď v zavinovačce. Tatínek fotil ostošest, sestřičky fotily tatínka se synem, na JIP mi ho chodily přikládat, vše se zdálo být na dobré cestě.
Na oddělení šestinedělí jsme si s personálem příliš nerozuměly. Mé tělo nebylo na porod a následnou laktaci připravené, a syn měl 4,1kg, neměla jsem mléko, což se na P2 opravdu nehodí, a sestřičky mi to dávaly náležitě štiplavě najevo. Syn spadnul z porodní váhy na 3,7kg, tj. o celkem běžných 10%, a rozhodně nevypadal na umření. Neustále ho po 30 minutách kojení odnášely pryč, což na klidu nepřidá. Druhý den mi samy nabídly, že si ho vezmou, a dají mi ho až ráno, abych se mohla prospat, na což jsem kývla, neboť jak jsme neměla čím krmit, a dítě neustále plakalo. Pak jsem se od jedné a téže osoby dozvěděla, že se o dítě nestarám, neustále ho odkládám a nosím ho na příkrmy, a že to už rozhodně dělat nemám, a pak, že kdyby mělo být dítě hladové, tak ať ho klidně přinesu na příkrm, že je to normální. Třetí den ráno přišly na to, že ho na kojení pro jistotu nebudou nosit vůbec. Rooming-in podle Podolí. Když jsem se šla ptát, kde je dítě, řekly mi, že mám jít na pokoj a čekat. Když dítě konečně přinesly, zdržení zdůvodnily to tím, že „měly jiné priority“. No, někdy si to kafčo vypít musejí. Třetí den odpoledne mi milostivě konečně svěřily dítě do rukou. Na standardních pokojích se neklepe, takže během dopoledne často někdo vrazí do dveří, zavelí právě přisáté dítě utrhnout od prsu a právě uspané dítě vzbudit a svlíknout. Oni toho mají hodně. Jen jedné sestřičce nevadilo, že dítě pije, když mi měřila tlak. Po několika hodinách přikládání k prsu a neustálém pláči dítěte (zrovna to vyšlo tak, že jsem byla na pokoji sama) jsem se odvážila vypravit se požádat o příkrm. Sestřička se optala, zda jsem nejdříve zkoušela přikládat dítě k prsu. Příkrm dítěti daly, ale během dvou hodin se přestěhoval na zavinovačku a mou noční košili, a pak jsem až do rána přesvědčovala dítě, aby se napilo z prsu. To vše za stálého pláče uzlíčku neštěstí. Chvílemi jsem brečela s ním. Jedna kyrysnice ve tři ráno vrazila na pokoj a začala mi vykládat, že je zvědavá, jak se o dítě budu starat, a že doufá, že mi s ním bude někdo pomáhat. Podařilo se mi jí zdvořile, leč účinně vypoklonkovat ze dveří. Čtvrtý den ráno jsem se složila, a přemluvila jednu hodnou sestru, ať sežene jakýkoli nadstandard za jakoukoli cenu, což se podařilo. Od dětské lékařky jsem se dozvěděla, abych tak zkráceně řekla, „ať neblbnu“, že po císaři se laktace normálně rozbíhá až 5. den, takže jsem vlastně o den napřed. Proč to někdo neřekl sestřičkám? Za dva dny na nadstandardu jsme zaplatili několik tisíc, ale nelitujeme. Jako mávnutím kouzelného proutku se z „ošklivých tet“ stala sluníčka, a „zlé tety“ na nadstandard vůbec nesmí. Kromě toho že se před vstupem klepe, a měřit míru žloutenky lze i bez trhání dítěte od prsu. Šestý den jsme šli konečně domů. Knížka Bonding, porodní radost mi zapadla za knihovnu, tak alespoň tím se nestresuji. Z pobytu na šestinedělí mám pořád šrámy na duši. Příště pojedeme do Neratovic nebo rovnou do Vrchlabí.

Venda
Odpovědět

Zpět na diskusi k článku

Zpět na článek Porodnice Praha 4 - Podolí