Aperio

Cesta z města a zpět

Karolína Nedělová je předsedkyní občanského sdružení Prostor pro rodinu o.s. Žila střídavě v Praze a v Krkonoších. Ptaly jsme se na to, jak se jí daří slaďovat práci na dvou místech s rodinou a na to, jak náročné je přesídlit někam, kde vás nikdo nezná.

Přesun

Karolíno, žila jste v Praze, pak u Berouna a nakonec několik let v horách, jak jste se dostala do Krkonoš?

Do Krkonoš jsem se dostala díky svému manželovi, který tam získal zajímavou práci - měl řídit hotel, který koupila firma, u které byl zaměstnaný. Souhlasila jsem, že na několik let se do hor přestěhujeme. Přišlo mi dobré získat novou zkušenost, navíc za velmi dobrých finančních podmínek. Doufala jsem také, že naučíme naše tři děti lyžovat. Nestěhovali jsme se ale z Prahy. V tu dobu jsme bydleli už druhým rokem ve vesnici na Berounsku. Tam jsme přišli z holešovického bytu 1 plus 1.

Je to přeci jenom změna, z města do hor, co vám nejvíc chybělo ve vašem novém bydlišti a co Vám a Vaší rodině život v horách přinesl?

Nejvíce chyběli přátelé a kultura, protože v Praze jsem byla zvyklá i s dětmi chodit do divadla, kina, na výstavy a do kaváren. Ale vždycky jsem toužila být blízko přírodě, mít zahradu, kousek své půdy, kterou mohu obdělávat a přetvářet. Tento sen jsem si splnila v domečku na Berounsku. V horách jsem žádnou zahrádku neměla, ale přírody tam bylo více než dost.

Na život na vsi nebo v horách jsem opravdu připravená nebyla a moje začátky byly drsné. První rok na novém místě jsem si vždycky zoufala. První, co jsem se naučila na horách, bylo řídit pořádně auto, abych mohla nejstarší dceru vozit do školky a se všemi dětmi jezdit na plavání. Další rok jsem už našla spřízněné duše a přátele a i sama jsem začala vyvíjet nějakou aktivitu v místní komunitě. Bylo to třeba cvičení pro matky s dětmi v Sokole, setkávání v kruhu žen, aktivity pro děti a rodiče apod. Také jsem psala do místních novin a v Krkonoších přepisovala kroniku.

A co mi přesídlení přineslo? V horách jsem získala daleko větší respekt k přírodě a k přírodním živlům. Když jsem po návratu z Krkonoš dokončovala přepisování kroniky, brečela jsem, jak se mi stýskalo. Krkonoše jsou totiž místem, kde se prolíná drsnost přírody a jistá drsnost místních obyvatel s charakterem turistického centra, které naopak vyzývá návštěvníky k užívání si. To vše s puncem sudetské historie - rozhodně zajímavý kus Čech se zajímavou a těžkou historií. Jako bonus jsem získala nový pohled na turismus, místním lidem nyní lépe rozumím.

Na novém místě

Jak na Vás a Vaší rodinu reagovala místní komunita? My z města si myslíme, že přistěhovalce na venkově nepřijímají s otevřenou náručí. Jak to probíhalo?

Ano, lehké to nebylo, ale troufám si říct, že jsme jako rodina přijati nakonec byli. Byla jsem více méně na mateřské a rodičovské s dětmi, takže doma. Proto jsem mohla lépe poznat přirozený život obou venkovských komunit a to začleňování šlo lépe. Myslím, že v našem případě byly malé děti výborným nástrojem k získávání sympatií a navazování nových přátelství. Přátelství, která jsme tam navázali, zatím přetrvávají.

Soužití s místní komunitou komplikovalo to, že na hotel, kde manžel pracoval, byly místní lidé naštvaní. Měl bazén a posilovnu, která byla na příkaz pana majitele otevřena pouze pro hotelové hosty. Ve vsi jiné možnosti vyžití nebyly, samozřejmě kromě přírody. Když pršelo, dalo se jít pouze do hospody. Většina místních proto neřekla o hotelu jediné dobré slovo, a tak bylo těžké vybudovat přátelství. Manžel měl dojem, že všechna přátelství jsou účelová. Ale děti i já jsme se chtěli přátelit.

Po čase jsme se ale stali „jakoby" místními - a začali se dívat na dění kolem sebe očima domorodců. Pak jsme si užívali darů, které Krkonoše přinášejí - lyžování a sáňkování v zimě, úžasné procházky a túry pěšky i na kolech přes léto. Na Sněžku jsme chodili třeba osmkrát za rok, a to i v zimě. Děti jí sjížděli na bobech.

Karolíno, jste matka tří dětí, jak těžké bylo přesídlit s rodinou, jak si rodina zvykla na nové prostředí?

Děti byly v tomto ohledu skvělé. Jsou přirozeně aktivní a většinou se stávalo, že když jsme vyšli ven, nebo syn začal jezdit na kole, někdo se k nám přidal. Stěhování braly jako dobrodružství, i když ještě dlouhou dobu bylo jejich největším přáním vrátit se do našeho domečku. V domku na Berounsku jsme měli kočky, zahradu, pískoviště, vlastní prostor na hraní, to u hotelu v Krkonoších nebylo. Tam se všechno podřizovalo hostům. S tímto přístupem jsem byla s dětmi často konfrontována. Hosté, či klienti, byli nade vše. My jsme se tam většinou pletli a to i přes to, že byl manžel ředitel. Ten začátek opravdu nebyl lehký, tím spíš, že jsme první čtyři měsíce celá rodina bydleli v hotelovém pokoji. Manžel ráno odešel, večer přišel na večeři a pak opět odešel do práce. Bydleli jsme hned vedle hotelu. O prázdninách byl manžel vždy v práci. On si tuto situaci samozřejmě uvědomoval, děti za ním mohly do kanceláře kdykoli přijít, nebo mohly zavolat, aby třeba přišel dát pusu na dobrou noc. Někdy jsme také chodili my do hotelu na večeře a já jsem nemusela vařit. O slaďování tedy vůbec nemohla být řeč. Tedy alespoň ten první rok. Další rok jsme začali vozit děti do Semil do školy a já si tam pronajala kancelář. Zároveň jsem začala lektorovat v rodinném centru. Poté, co jsme založily o. s. Prostor pro rodinu a získaly jsme evropský grant v Praze, manžel to respektoval a do péče o děti se zapojil.

Jedna z vtipných historek byla, když jsme v hotelu čekali na Mikuláše. Čtyřletý syn byl z toho tak rozrušený a vlastně tím zlobivý, že jsem ho poslala podívat se na hotelovou chodbu. To jsem ale neměla dělat, během krátké chvilky odjistil hasicí přístroj, který byl upevněný na stěně a začal práškovat. Vyšla jsem z hotelového pokoje a spatřila ho celého bílého, popráškovaného, koukaly mu jen oči. Snažila jsem se co nejrychleji vše dát do pořádku, převléknout ho, očistit, vyluxovat chodbu. Když se tak stalo, přišel manžel. Když jsem mu řekla, co se stalo, šel se slovy „to není možné" hasicí přístroj přemístit a spustil ho znovu. Napodruhé už jsme se nad tou spouští všichni chechtali, opravdu bych nevěřila, že odjištěný hasicí přístroj je tak citlivý.

Poznala jste na vlastní kůži život v horách, co myslíte, že je nejtěžší pro rodiče v horách, když se vrací zpět do zaměstnání?

Ženy v horách, které jsem potkala, většinou pracovaly i při mateřské dovolené. Většina pracovních míst v oblasti, kde jsem se pohybovala, byla v cestovním ruchu. Téměř každá rodina vlastnila ubytovací zařízení, i když v něm třeba bydlela. Ženy mi říkaly: „Víš, my tady jsme vlastně takoví chlapi. Nasekáme dříví, odklidíme sníh, vyřídíme hosty - mezi tím nakojíme....".  Cítily se jako hrdinky, ale děti jejich plné nasazení v práci ne vždy úplně zvládaly. Pamatuji si, jak si některé ťukaly na čelo, že s dcerami chodíme v sukních.

Prostor pro rodinu

Byla tato zkušenost impulzem pro založení občanského sdružení Prostor pro rodinu?

Nápad založit sdružení jsem dostala ještě v Praze. Bylo to po první výstavě „Umění porodit, porod v umění", která byla v Portheimce. Tam za mnou přišlo několik žen, že by se mnou rádo spolupracovalo, začaly jsme se scházet a pracovně plánovat i s dětmi, což bylo velmi náročné. Pak se naše rodina odstěhovala na Berounsko, a bylo to ještě náročnější a složitější.

Až situace v horách a pocit osamění mně donutil ideu skutečně zrealizovat. Také jsem v tu dobu absolvovala genderové semináře o. s. Žába na prameni, díky kterým jsem se dostala na exkurzi do Evropského parlamentu ve Štrasburku. Tam se nám věnovala paní poslankyně Jana Hybášková. Tato zkušenost mi dodala odvahu. Říkala jsem si, když ona může cestovat každý týden po celé Evropě, proč já bych nemohla alespoň mezi Krkonošemi, Semilami a Prahou. Vzdálenosti se zdály být najednou směšné (a benzín stál o třetinu méně, než nyní).

Snem a myslím, že i splněným cílem, bylo pracovat pro rodiny - vytvářet podpůrné prostředky, jako vyškolit poradkyně, chůvy, které by pomohly matkám a rodičům při přechodu z rodičovské dovolené do zaměstnání, nebo jen pohlídaly děti. Také jsme chtěly dostat rodinu do centra pozornosti společnosti, být tomu nápomocny. Měly jsme pocit, že změna sociálního statusu na otce a matku je velká a nese s sebou i značná rizika, která přinášejí ohromné nároky na oba rodiče. Chtěly jsme poskytnout rodičům, kteří to budou potřebovat, pomocnou ruku. Nechtěly jsme, aby se rodina stala pro její členy klecí, protože tento pocit jsme my, všechny zakládající členky, nějakým způsobem zažily.

Zpočátku byla má práce jen vyvěšování letáků o organizacích, které jsem znala a myslela jsem, že by je měli znát i jinde. Bylo to APERIO, Gender Studies, A-centrum.

Karolíno, co je akce Porod na Sněžce? Narazila jsem na ní na stránkách sdružení Prostor pro rodinu, zní mi až adrenalinově...

Porod na Sněžce byla první větší akce občanského sružení. Moje první pracovní schůzka po ukončení sedmileté rodičovské dovolené byla u ředitele KRNAPu pana Jana Hřebačky. Získaly jsme od něj úžasnou podporu pro tuto akci a výjimku ze zákona, že se v KRNAPu akce pro veřejnost může realizovat. Ohromně mi tenkrát jeho souhlas zvedl sebevědomí. Chtěla jsem, aby to, co probíhalo v Praze - osvěta o porodech a rodičovství, se dostalo i do hor. Celodenní výlet na Sněžku se třemi malými dětmi mi připomněl těhotenství a čekání na porod. Tak vznikla Těhotenská stezka, kterou jsme vytvořily na cestě Obřím Dolem až na vrchol Sněžky. Stezku jsme doplnily výstavou, workshopy při cestě na Sněžku, happeningy a koncertem Yellow Sisters.

První ročník měl velkou mediální podporu, u cedulí Těhotenské stezky byly úplné fronty, chodili turisté, páry, které čekali miminko, těhotné ženy i v osmém měsíci. Byl to pro mne nádherný návrat z rodičovské do veřejného života, i když celá akce proběhla bez jakéhokoliv nároku na honorář. Veškeré sponzorské dary, které jsme získaly, jsme vložily do realizace akce a využily jako honoráře umělcům. Zatím se uskutečnily tři ročníky. Každý ročník jsme se snažily nějak ozvláštnit - výstavami, divadlem, přednáškami a tematicky. Ten poslední ročník byl s mezinárodní účastí a proběhl i díky grantu z Visegrádského fondu. Věnovaly jsme ho otcům a jeho součástí byla výstava Gabriely Kontra Rodinné mapy, která se uskutečnila v Trutnovském paláci UFFO. Uvidíme, co bude dál.

Další aktivitou sdružení je soutěž Firma pro rodinu. Jaký je cíl soutěže?

Soutěž pořádáme v rámci evropského projektu OP LZZ  "Vytváření nástrojů na zlepšování prorodinné politiky u zaměstnavatelů v Libereckém a Jihomoravském kraji". Cílem je povzbudit zaměstnavatele, aby podpořili návrat rodičů z rodičovské dovolené zpět do zaměstnání a podpořili je nějakým benefitem, nejlépe službou péče o děti.

Zatím máme naplánovány dva první ročníky soutěže. Do soutěže může nominovat firmu úplně každý, a hlasování probíhá veřejně na webu firmaprorodinu.cz. Tam se lze také dočíst, za co jsou firmy nominovány. Vítězná firma dostane krásnou skleněnou plastiku, kterou vytvořili studenti sklářské školy v Železném Brodě a zdarma týdenní cestu do Skotska s osvětovým programem o poskytování služeb péče o malé děti. Věříme, že to bude pro zaměstnavatele inspirativní.

Karolíno, nyní pendlujete opět mezi městem a venkovem, kde jste víc doma?

Prahu miluji, vyrostla jsem tu a žila 35 let, ale abych v ní mohla doopravdy žít  a využívat  možností kulturního a společenského dění, pracovních možností a dalších příležitostí, kterých je plná, potřebuji načerpat energii v klidu, prací na zahradě, na procházce se psem, při běhání na čerstvém vzduchu a nebo jen rozhledem do kraje. A to mi dává náš domov na venkově. Cítím se tu velmi dobře a ráda bych už zůstala.

Děkuji Vám za rozhovor a přeji mnoho úspěchů při slaďování města s venkovem.


rozhovor vedla Petra Kubálková


Projekt "Podpora slaďování pracovního a rodinného života" byl podpořen v rámci operačního programu, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem.
Projekt CZ.1.04/5.1.01/51.00027

Operační program Lidské zdroje a zaměstnanost     
(podrobné informace na www.esfcr.cz)

loga OP LZZ, ESF, EU

Objevte další články na téma:

Rychlé odkazy

Právě vyšlo

Nebojujte se zákony.
Příručka pro rodiče 2016

 Nebojujte se zákony. Příručka pro rodiče 2016 - ke stažení ve formátu PDF, velikost 1 MB

* Příručka je zdarma a můžete si ji po dohodě vyzvednout v kanceláři.
* Příručku si můžete stáhnout ZDE (formát PDF, velikost 1 MB).
* Pokud si přeje příručku zaslat poštou, bude vás stát cenu poštovného.

Podpořte nás

Pomohlo vám APERIO? Pokud ano, prosíme přispějte darem na číslo účtu
333 777 555 / 2010
variabilní symbol 333

Do zprávy pro příjemce označte platbu jako "dar."
Odkaz na platební bránu i další možnosti, jak nás podpořit, najdete na donorské stránce.
Děkujeme!

Podpořte nás snadno nákupem ve svém oblíbeném e-shopu přes givt.cz

Máte nás rádi?
Nakupujte ve svých oblíbených internetových obchodech přes web GIVT.cz. Část z vaší útraty půjde na naši podporu.
Nestojí Vás to nic navíc!

Kurzy pro rodiče

Přehled všech kurzů a seminářů pro rodiče najdete ZDE.

Doporučujeme

DámePráci.cz

Poradí vám poradna APERIO a práci najdete s aplikací DámePráci.cz

Zkrácené úvazky

Donoři

Obsah sekce Rodina a práce je podpořen v rámci projektu Podpora slaďování pracovního a rodinného života (OP LZZ).

loga OP LZZ