Aperio

Proslov americké porodní asistentky Iny May Gaskin při převzetí ceny Right Livelihood Award 2011

Right Livelihood Award (Cena za správný, spravedlivý, přínosný způsob života) se označuje jako Alternativní Nobelova cena. Jde o prestižní mezinárodní ocenění udělované od roku 1980 za praktická a příkladná řešení problémů současného světa v oblastech, jako je ochrana životního prostředí, lidská práva, udržitelný rozvoj, zdraví, vzdělávání a mír.

Ině May Gaskin (71 let) byla cena udělena za celoživotní práci, při níž vyučuje a prosazuje bezpečné porodní metody vycházející z potřeb žen a dětí, čímž podstatně přispívá k jejich fyzickému a psychickému zdraví.

Řekla mimo jiné: „Jsem přesvědčena, že vyspělost země se dá měřit mírou úcty k právu rodičky na porod, který vychází z jejích potřeb, ať probíhá v domácím nebo nemocničním prostředí.“

5. prosince 2011

Ina May Gasnin, autorka fotografie: Jeanne KahanJe pro mě velkou ctí, že jako první porodní asistentka dostávám Right Livelihood Award. Když toto ocenění přijímám, cítím hlubokou zodpovědnost vůči svým kolegyním porodním asistentkám na celém světě. Většina z nás ví, že v současné době na mnoha místech světa mocné síly ohrožují další existenci této profese. Ve většině zemí podíly císařských řezů rychle rostou vysoko nad horní hranici doporučenou Světovou zdravotnickou organizací. Zvýšený podíl císařských řezů doprovází také vyšší počet úmrtí matek a vážných poranění. Ženy se porodu více bojí. Zároveň se pomalu vytrácejí tradičně uznávané znalosti a dovednosti. Navštívila jsem soukromé nemocnice v Brazílii, kde mají 95% podíl císařských řezů, protože se tam ženy (a jejich lékaři) natolik bojí normálního porodního procesu, že se císařský řez stal standardní volbou.

Jsou-li chirurgické a technologické zásahy při porodu normou a nikoliv výjimkou, profese porodní asistence ztrácí podstatu své existence. V porodnictví se přestává klást důraz na dovednosti a vědomosti, které byly kdysi považovány za základ tohoto povolání. Mám na mysli dovednosti a znalosti, které jsou potřebné při asistenci u vaginálního porodu koncem pánevním, vaginálního porodu druhého z dvojčat, schopnost pomocí rukou odhadnout váhu plodu, rozeznat normální porodní bolesti od bolesti, která svědčí o nějaké komplikaci, určit polohu miminka v děloze, změnit ji, pokud není příznivá, a dokonce správně diagnostikovat těhotenství. Abych vysvětlila, co myslím touto poslední dovedností: ve Spojených státech jsme se už dostali do stadia, kdy bylo několik falešných těhotenství rozpoznáno až poté, co ženě rozřízli břicho na císařský řez. To je chyba takového řádu, který bychom si těžko dokázali vůbec představit před dvaceti či třiceti lety, kdy byla výuka manuálních dovedností ještě považována za důležitou součást studia lékařů. Tradiční znalosti se však ve Spojených státech postupně vytrácejí natolik, že v devadesátých letech 20. století ze dvou hlavních učebnic pro porodníky zmizely veškeré odkazy na tzv. falešné těhotenství (pseudocyesis), přestože jde o jev, který se vždy jak u lidí, tak u ostatních savců občas vyskytoval. Jedině v zemi, kde věří pověrám ohledně používání technologie, si lidé mohou myslet, že s používáním moderní zobrazovací techniky vymizí potřeba vyučovat tradiční dovednosti, jako je určení diagnózy pomocí rukou, stejně jako potřeba předávat znalosti o všech jevech, které v ženském reprodukčním životě mohou nastat.

Dějiny porodnictví Spojených států ve 20. století dobře ilustrují, že je zcela zásadní, aby měla profese porodních asistentek silné postavení, pokud nechceme, aby byly ženy udržovány ve strachu, že je jejich tělo v souvislosti s rozením snad nějakým způsobem nedostatečné. Vymizení profese porodních asistentek na počátku 20. století v USA vydláždilo cestu pro porodnický model, který spočívá v péči porodnic připomínajících továrny. Tak už v polovině století byly dvě třetiny dětí z těla matky vytaženy kleštěmi. V zemích, kde je hodnota práce porodních asistentek jasně uznávána, k takovému radikálnímu nadužívání kleští nedošlo. Když v porodnicích přestaly působit porodní asistentky, které by mediky naučily, jak příroda moudře funguje, muži, kteří minimálně rozuměli podmínkám, jaké ženy potřebují, aby mohly humánně porodit, nabyli brzy přesvědčení, že porod nutně musí být brutální a krvavou záležitostí. Uvěřili, že lidské samičky představují jakési vážné pochybení přírody - takové, které se dá napravit pouze rutinním používáním techniky a léků. Pak se v souvislosti s porodem objevila i finanční motivace. Strach a chamtivost spolu s neznalostí vytvořily ošklivou směsici. Dalším výsledkem jsou hon na čarodějnice připomínající zásahy proti porodním asistentkám, které pracují v souladu s přírodními rytmy.

Brzy se rozšířilo přesvědčení, že pro děti je nejbezpečnější, když se při porodu záměrně poraní tělo matky, aby se uvolnila cesta pro miminko. Dalším odůvodněním pro takové poranění je domnělé předejití ještě většímu zranění, k němuž by prý beztak došlo. Takové mýty bohužel udržují hollywoodské filmy, v nichž se tvůrci kvůli dramatické hodnotě obvykle soustředí na porodní komplikace. Fyziologický porod naproti tomu nezachycují, protože zobrazení odpovídajících částí ženského těla je tabu.

Byla jsem jednou z matek, které vědí, že s jejich tělem není nic v nepořádku, a věděla jsem, že klešťový porod mého prvního dítěte byl zbytečný – riskantní jak pro mě, tak pro miminko, bez prokazatelného užitku a také psychologicky škodlivý. Nezbývalo mi, než pro sebe při dalších těhotenstvích najít nouzové řešení. Mé dilema mě přivedlo ke studiu porodní asistence (nebylo mi známo, že by existovala nějaká jiná cesta). Podařilo se mi to s postupnou pomocí čtyř lékařů, kteří se ve stejné době rovněž domnívali, že v naší zemi potřebujeme porodní asistentky. Byla jsem připravená učit se ze všech zdrojů, které mi připadaly relevantní; učila jsem se od tradičních porodních asistentek, které si znalosti předávají osobně, ze starých knih, od zvířat a také od přátelských lékařů.

V Centru porodní asistence na Farmě byly od počátku středobodem naší pracovní politiky potřeby žen. Zjistily jsme, že taková organizace péče přináší obrovské výhody pro miminka i pro matky. Naučily jsme se pomocí dobré předporodní péče předcházet komplikacím a vyvinuly jsme praktické metody, jak předejít císařskému řezu a zbytečnému vyvolávání porodu.

Když jsem se rozhlížela kolem sebe, objevila jsem i v jiných částech světa centra porodní asistence zaštítěná podporujícími lékaři. Mají tam výsledky srovnatelné s našimi. Porodní asistentky, které pracovaly se zesnulým dr. Johnem Stevensonem v jižní Austrálii, od poloviny šedesátých do poloviny osmdesátých let ve Vídni s dr. Alfredem Rockenschaubem i ty, jež dosud spolupracují s dr. Tadashi Yoshimurou v Okazaku v Japonsku, všechny uvádějí podíly císařských řezů hluboko pod 5 % spolu s dobrými výsledky u novorozenců – právě tak jako my. Je to obzvláště zajímavé proto, že jsme o sobě navzájem nevěděli. Bohužel však namísto toho, aby tyto lékaře jejich kolegové uznávali, ve všech případech se k nim chovali, jako by zoufale nezapadali do své doby, a proto byli naprosto bezvýznamní. Tito muži, kteří dosud publikují a učí kohokoliv, kdo je ochotný jim naslouchat, si naopak zasluhují naši úctu.

V současné době, kdy celá řada zemí uvádí 30 % i více císařských řezů, je důležité rozpoznat i další faktory, kvůli nimž tyto podíly tak vzrůstají. Kromě změny postavení porodních asistentek, které bývaly vždy členkami porodnického personálu, svou roli hraje také moderní kultura, finanční motivace, strach, prudérie a neznalost. Často se opomíjí, že příliš vysoké podíly císařských řezů mají kromě ztráty znalostí a dovedností porodních asistentek a porodníků ještě další negativní důsledky. Všem těmto faktorům musíme věnovat pozornost. Když podíly císařských řezů přesahují 15-20 %, více žen umírá na komplikace, jako je plicní embolie, infekce, krvácení, a na prudký nárůst placentárních komplikací během následujících těhotenství. V žádné zemi s vysokým podílem císařských řezů není nízká mateřská úmrtnost. To platí zejména pro USA, kde mají dnešní ženy oproti svým matkám dvojnásobnou pravděpodobnost, že umřou kvůli příčinám spojeným s těhotenstvím a porodem. V Kalifornii se v rozmezí let 1996 a 2006 mateřská úmrtnost ztrojnásobila. Tento nárůst je do značné míry přikládán příliš vysokému počtu císařských řezů. Neočekávejte ovšem, že by Spojené státy fakta, o kterých tu hovořím, udávaly s nějakou přesností. Postrádáme totiž infrastrukturu, která by systematicky vyžadovala a vydávala přesné údaje a analyzovala by mateřskou mortalitu. Proto oficiální statistika mateřské úmrtnosti pravděpodobně odpovídá pouze třetině či polovině skutečných čísel.

Nabízím několik doporučení, jak předejít problémům, s nimiž se ve Spojených státech v současnosti potýkáme:

Země se vzrůstajícím podílem císařských řezů by měly zvážit pozitivní kroky, které by tento trend zvrátily. Pokud překračují stanovené limity, své úsilí by měly ještě zvýšit. Porodní asistentky by měly pracovat už na pomyslné vstupní bráně k mateřské péči místo toho, aby byly ženám v lepším případě zdráhavě představovány až na konci těhotenství. Takový typ péče vychází z předpokladu, že každý člověk, který o matku a dítě pečuje, stejně jako porodní prostředí, má pozitivní nebo naopak negativní vliv na sebedůvěru ženy a na její schopnost rodit, pečovat o dítě a kojit ho, stejně jako na schopnost dítěte účinně pít. Proto by při veškeré péči poskytované v době kolem porodu měly mít potřeby dvojice matky a dítěte přednost před potřebami poskytovatelů péče, institucí a zdravotnického a pojišťovatelského průmyslu. Jednotlivé porodnice by měly zvážit zavedení 10 kroků k optimální porodní péči o matku a dítě – www.imbci.org. (V angličtině se pro zdůraznění neoddělitelnosti dvojice matky a dítěte v době těhotenství, při porodu a po něm v tomto dokumentu důsledně používá jednoslovného termínu MotherBaby, pozn. překl.)

Porodní asistentky musejí mít důležité slovo při tvorbě porodní politiky. Péče by měla být individualizovaná a měla by vycházet z potřeb každé ženy a z úcty k ní. Porodní asistentky nemají být ohrožovány dominantní lékařskou profesí, jež je sama ovládána mocným pojišťovnickým či nemocničním průmyslem. Pak mohou poskytovat péči vycházející z principu, že práva žen a dětí jsou lidská práva a že jedním z lidských práv je i přístup k humánní a efektivní zdravotní péči. Nezávislé porodní asistentky musejí být schopny se svou prací uživit. To znamená, že by pojišťovnám nemělo být dovoleno požadovat pojistné v takové výši, při které se porodní asistentky uživit nemohou.

Musíme si uvědomit, že zejména v zemích, kde na porodní politiku v porovnání s lékaři a velkými firmami mají porodní asistentky jen minimální vliv, případně nemají vliv žádný, je velice snadné vystrašit ženy ohledně fungování jejich těla. To opravdu není těžké. Při takové nerovnováze se strach, nevědomost a chamtivost vzájemně násobí a počty zbytečných zásahů prudce vzrůstají. Důsledky takové politiky pak trpí ženy a děti. Porodní péče nesmí být určována ziskem. V takovém případě totiž finanční motivace problémům nepředchází, ale naopak je způsobuje.

Proto by se neměl proplácet každý jednotlivý úkon – např. by se nemělo proplatit zbytečné použití vakuového extraktoru.

Kdyby klíčem k porodní politice ve všech státech bylo blaho žen a dětí, znovu by muselo dojít k rozkvětu silné porodní asistence. V některých zemích, jako například v té mé, bude nutné počet porodních asistentek značně zvýšit. Je to jeden ze způsobů, jak předcházet komplikacím a jak při porodu snížit podíl medicínských zásahů. V této přechodné fázi budeme potřebovat mnoho dul. Je třeba, aby se k hlavním porodním záležitostem porodní asistentky mohly vyjadřovat. V zemích, kde dnes pracují pod silnou dominancí lékařů, je potřeba mezi těmito dvěma profesemi vytvořit rovnovážný vztah. Porodní asistentky nemohou dopustit, aby je lékaři šikanovali, protože pokud by to dopustily, dalšími šikanovanými na řadě by s největší pravděpodobností byly rodičky.

Snaha v kterékoliv zemi uvrhnout domácí porody do ilegality jedině odvede pozornost od skutečných problémů a ještě je prohloubí. Plánované domácí porody jsou totiž bezpečnostní pojistkou pro zdravé ženy, které si přejí širší možnosti výběru, než jim nemocnice mohou poskytnout. Porodním asistentkám zároveň přinášejí příležitost učit se, jak ženy přirozeně fungují. Porodní asistentky, které ženám pomáhají při porodu doma, musejí být schopné se svou prací uživit. Pojišťovnám by se nemělo dovolit, aby porodním asistentkám práci neproplácely. Porodní asistentky asistující u porodů doma jsou persekvovány téměř v každé zemi, dokonce i v Nizozemí, kde mají domácí porody dlouhou a úctyhodnou tradici. Jsem přesvědčena, že vyspělost země se dá měřit mírou úcty k právu rodičky na porod, který vychází z jejích potřeb, ať probíhá v domácím nebo nemocničním prostředí. V tomto ohledu mě velice znepokojuje situace v Maďarsku, kde toto důležité právo není plně uplatňováno a respektováno. Tato skutečnost je ještě podtržena hrubým zacházením s nezávislou porodní asistentkou dr. Ágnes Geréb a její dlouhodobou diskriminací. Ágnes se již přes 20 let snaží chránit základní práva matky a dítěte, a za to byla uvržena do vazby. V posledním roce je držena v domácím vězení a nedávno byla odsouzena k dalším dvěma letům vězení.

Žádám maďarskou vládu, aby učinila přítrž hrubému a nespravedlivému jednání s touto mezinárodně uznávanou odbornicí na domácí porody.

Na porod bychom neměli nahlížet jako na výnosnou komoditu či na záležitost ovládanou vládami nebo velkými institucemi, které rodičkám diktují jak rodit, bez ohledu na jejich individuální přání a potřeby. To nutně vede k tomu, že jsou těla žen ovládána šikanou – něco takového žádný jiný druh savců nedovolí. V některých státech jsou porodní asistentky naprosto podřízeny lékařům. Pro tyto země je typické používání drsných porodnických metod, čemuž odpovídají i výsledky. Je čas s takovým přístupem skoncovat. Lidé z tradičních kultur takové chování nedovolují. Od nich se musíme učit.

Přeložila Vlasta Jirásková, 20.12.2011


Proslov Iny May Gaskin ke stažení zde (formát PDF, velikost 74 KB).


Více informací o Right Livelihood Award v angličtině najdete na adrese www.rightlivelihood.org